RECENZE: Clint Mansell - The Fountain

Clinton Darryl "Clint" Mansell se narodil 7. 1. 1963 v Anglii a dnes o 52 let později o něm můžeme hovořit jako o jednom z nejlepších skladatelů filmové a scénické hudby. Přitom začínal se zcela jinou hudbou. Až do poloviny devadesátých let byl členem industriálně rockové formace Pop Will Eat Itself, která byla v Anglii velmi populární. Poté se směr jeho tvorby otočil k filmům (i když prvky industriálu a rocku v jeho tvorbě můžeme vysledovat i nadále). Jeho jméno je spojeno především ve spolupráci s režisérem Darrenem Aronofskym (Pi, Requiem za sen, Wrestler, Černá labut, Noe). Každý z těchto soundtracků je vynikající, ale jeden přeci jen trochu vyčnívá. Tím je Fontána.

V čem vyčnívá? Především v emocích a zároveň v údernosti ústřední melodie, která takřka agresivně zaútočí na vaše srdce a už nepustí. „The Last Man“ vás uvítá minimalismem a zpočátku i tichostí. Ústřední motiv skladby, stejně jako celého soundtracku, postupně získává na síle a naléhavosti. Mansell si v počátku vystačí jen s pár smyčci, a přesto se tu odehrává něco výjimečného. V „Holy Dread!“ úvod pokračuje v minimalismu první skladby, přičemž přidává na tajemnosti. V druhé půli však se hudba probouzí do větší gradace a síly. V závěru opět zazní hlavní motiv, přibylo však více nástrojů, a tak je melodie najednou ještě napínavější. Hlavní melodie se opakuje i nadále, ale přesto není nadužívána, jak je tomu mnohdy u filmové hudby zvykem. Mansell ji používá s citem a s vědomím, že je prostě skvělá. Chvíli zní smutně a křehce, jindy bobtná a mohutní, až je z ní monumentální opus. V minimalismu je síla a v „Stay with me“ a „Xibalba“ si to autor plně uvědomuje a s každou melodií se doslova mazlí a předává ji v té nejčistší podobě. Přivede vás téměř k transu a atmosféra nahrávky je zcela pohlcující. A následuje jakási „příprava“ před velkolepým finále. I bez obrazového doprovodu je to napínavé.

„Death Is The Road To Awe“ je opus magnum tohoto skladatele a pro mne jeden z nejúžasnějších hudebních zážitků. Tohle je opravdu cesta. Atmosféra se přelévá ze strany na stranu a smyčce získávají ohromnou sílu. Skladba se postupně rozevírá jak květ krásné květiny, aby nakonec explodovala jako supernova. Tady už o minimalismu nemůže být řeč. Ve finálních momentech jako bych slyšel inspiraci E. Morriconem a objevují se i kytary, které mohou lehce připomenout autorovu rockovou minulost i když jen opravdu nepatrně. Finále je to naprosto dechberoucí! Závěr v podobě dvou tichých a smutných písní je už jakýmsi epitafem za předchozím dějem.

Fontána je z kategorie nezapomenutelných hudebních děl a rovněž soundtracků, kdy autor hudby skvěle pochopil o čem je film, ke kterému dělá hudbu. Fontána sám o sobě je úžasný film a jeho soundtrack je absolutně delikátní.

Hodnocení: 10/10

Supermartonátor

#ClintMansell #Fountain #Fontána #RECENZE