RECENZE: James Newton Howard – Maleficent

Disney si vždy potrpělo na výraznou hudbu, která umí efektně doprovázet pohádkovou tématiku. James Newton Howard zase odjakživa byl mistrem bombastické orchestrace a hudební fantazie. Vybrat tak někoho jiného pro film Maleficent nepřipadalo snad ani v úvahu. Zvláště když autor svůj skladatelský um nedávno potvrdil pro podobně laděný snímek Snowhite and the Huntsman.

Představit si Angelinu Jolie jako Zlobu, jak přichází na křest čerstvě narozené Růženky, bez majestátní hudby J. N. Howarda je pro mě dnes skoro nemožné. Hudba je zde vlastně typickým příkladem, jak moc může být ve filmu důležitá. Tak výrazné motivy a dechberoucí atmosféru jsem už dlouho neslyšel. Skladatel skutečně naplnil význam orchestrální hudby a velkoleposti s ní spojené. První kousek „Maleficent Suite“ přitom začíná trochu tajemně, jako by nás chtěl teprve připravit na velké věci, jak se ale slova ujmou ženské sbory zpívající ústřední motiv, posluchač pochopí. James se totiž od té doby tasí s tak výraznými a zapamatovatelnými motivy, že budete doslova žasnout. Smyčce nejprve krásně navodí celou pohádkovou atmosféru, žestě a bicí tomu dodávají pořádnou dramatičnost a sbor působí skoro až magicky. Příkladem budiž skladba „Battle of the Moors“, která vás nenechá klidnými díky své bojové náladě a doslova masivnímu zvuku, či „Path of Destruction“, při které máte pocit, že se opravdu bortí zem. U těchto válečných tématech je hodně cítit návaznost na soundtrack Sněhurka a lovec, třeba skladba „Warriors on the Beach“ by sem padla jak ulitá.

Přestože je dílo převážně bombastické a velkolepé, dokáže taky znít i komorněji. I tady nicméně skladatel potvrzuje svoji zásobu hudebních nápadů a žánrové zaměření filmu. Hudba dokáže být jak citlivá a intimní („Aurora in Faerieland), tak i odlehčená („Three Peasant Women“) a romantická („True Love Kiss“). Dohromady nám z toho vychází neuvěřitelná pestrost se spoustou nečekaných zvratů a překvapení. Dominantou se tak nestává jeden dominantní motiv, nýbrž daleko více námětů, které vedle sebe působí jako rovnocenní partneři. Vrcholem je opus „Maleficent Is Captured“, který je zasažen do závěrečné bojové scény a podtrhuje onu zmiňovanou monumentálnost, o kterou se nám stará velmi početný orchestr, a nepředvídatelnost.

Maleficent se v mým žebříčku zařadila mezi nejlepší soundtracky roku 2014 a James Newton Howard jasně ukázal, proč je jedním z nejvyhledávanějších umělců v Hollywoodu.

Once Upon a Dream

Zvláštní prostor si pak v naší recenzi zaslouží písnička „Once Upon a Dream“, jež je původně založena na části „The Garland Waltz“ z baletu „The Sleeping Beauty“ ruského skladatele P. I. Čajkovského a byla poprvé použita pro stejnojmenný animovaný snímek z roku 1959. Autorem není J. N. Howard, ale jistí pánové Sammy Fain a Jack Lawrence. Současná interpretace v podání Lany del Rey, kterou si prý vybrala sama Angelina, je tak vlastně cover. Je však zvláštní, že i když píseň má v sobě stále ducha ono staršího období, pojetí je značně odlišné. Zatímco originální verze z konce 50. let hraje spíše na muzikálovější a veselejší notu, moderní verze má překvapivě daleko temnější, pomalejší a zlověstnější zaměření. Lana ji dala ale obrovský cit a osobitost, takže i přestože není vyloženě přitažlivá pro rádia, má v sobě "něco" neuvěřitelně chytlavého.

Hodnocení: 10/10

Michal Křížek

#JamesNewtonHoward #Maleficent #Recenze #OnceUponaDream #LanaDelRey